Dysplazie loketního kloubu (DLK) je jedním z nejčastějších ortopedických onemocnění mladých psů, zejména středních a velkých plemen. Jedná se o vývojovou poruchu, při níž dochází k narušení správné funkce mezi třemi kostmi tvořícími loketní kloub – pažní, vřetenní a loketní. Následkem tohoto narušení dochází ke zvýšenému tlaku v kloubu, vzniku mikroporanění a postupnému rozvoji degenerativních změn.
JAK SE DYSPLAZIE LOKTE PROJEVUJE?
Nejčastěji se první příznaky objevují mezi 4.–12. měsícem věku, někdy i později. Majitelé si často všimnou:
kulhání na jednu či obě přední končetiny (zejména po zátěži),
neochoty ke hře, běhání nebo těžkopádné vstávání,
ztuhlosti po odpočinku,
citlivosti při ohnutí lokte.
Zejména u bilaterálního (oboustranného) postižení může být kulhání méně výrazné a pes působí spíše jako „nemotorný“ nebo „unavený“.
TŘI HLAVNÍ PŘÍČINY DYSPLAZIE
Dysplazie loketního kloubu není jednotné onemocnění – jedná se o souhrnný název pro skupinu vývojových vad, které vedou k poškození chrupavky a rozvoji artrózy.
NEJČASTĚJŠÍMI PŘÍČINAMI JSOU:
FCP (Fragmentovaný koronoidní výběžek)
– nejčastější příčina DLK. Dochází k oddělení drobného fragmentu z mediální části loketní kosti. Tento fragment pak dráždí okolní chrupavku, způsobuje bolest a zánět.
UAP (Ununited Anconeal Process – Nepřiosifikovaný processus anconeus)
– vada, při níž se v období růstu nespojí kostní výběžek (procesus anconeus) s loketní kostí, jak by měl. Tento volný výběžek v kloubu mechanicky překáží a narušuje pohyb.
OCD (Osteochondrosis dissecans)
– porucha vývoje chrupavky, která vede k jejímu ztluštění, nekróze a oddělení její části od podkladu. Výsledkem je tvorba chrupavčitého defektu a uvolnění „chrupavčitého klínu“ v kloubu.
Ve všech těchto případech dochází k bolestivému zánětlivému procesu, který při neléčení vyústí v pokročilou artrózu.
JAK SE HODNOTÍ ZÁVAŽNOST?
Dysplazie loketního kloubu se u psů rozděluje do čtyř stupňů podle závažnosti rentgenologických změn a přítomnosti tzv. osteofytů (kostních výrůstků):
Stupeň 0 – normální loketní kloub bez známek postižení.
Stupeň 1 – mírná artróza, osteofyty do 2 mm, možná skleróza subchondrální kosti a mírná inkongruence.
Stupeň 2– střední artróza, osteofyty 2–5 mm.
Stupeň 3 – těžká artróza, osteofyty nad 5 mm, často přítomna fragmentace nebo nepřiosifikovaný výběžek.
Toto hodnocení se využívá nejen v rámci diagnostiky, ale i při posuzování vhodnosti zvířete k chovu.
KTERÁ PLEMENA JSOU NEJVÍCE OHROŽENA?
Mezi nejčastěji postižená plemena patří:
labradorský retrívr
německý ovčák
rotvajler
bernský salašnický pes
novofundlandský pes
zlatý retrívr
Dysplazie lokte má dědičnou složku, a proto je důležitá přistupovat k chovatelství zodpovědně, včetně RTG vyšetření před zařazením do chovu.
JAK PROBÍHÁ DIAGNOSTIKA A LÉČBA?
Diagnóza vychází z kombinace ortopedického vyšetření a zobrazovacích metod – RTG (v několika záběrech), případně CT vyšetření nebo artroskopie, které odhalí i drobné strukturální změny.
Léčba závisí na typu a závažnosti postižení:
Konzervativní přístup – omezení pohybu, léky proti bolesti a zánětu, chondroprotektiva.
Chirurgické řešení – artroskopické nebo otevřené odstranění fragmentů, korekční osteotomie nebo ošetření kloubních ploch.
Rehabilitace – fyzioterapie, hydroterapie, magnetoterapie.
Dlouhodobým cílem je snížit bolestivost, zpomalit rozvoj artrózy a udržet psa v pohybu co nejdéle.
ZAJÍMAVOSTI Z PRAXE
Dysplazie lokte bývá často oboustranná, i když se kulhání projeví jen na jedné straně.
Rychlý růst, nadměrné krmení a přetěžování mladých psů mohou zhoršit průběh onemocnění.
Mezi prevenci patří nejen genetický výběr, ale i kontrola růstu, výživy a vhodné pohybové zátěže u štěňat.
DLK je u některých plemen dokonce častější než dysplazie kyčelního kloubu.
SHRNUTÍ
Dysplazie loketního kloubu je závažné vývojové onemocnění, které při včasné diagnostice a cílené léčbě neznamená pro psa konec aktivního života. Má-li váš pes sklony ke kulhání nebo změnám v pohybu, neváhejte se obrátit veterináře.
Podezření na dysplazii loketního kloubu vždy vyžaduje individuální přístup – u nás proto provedeme základní klinické vyšetření a podle potřeby i rentgen. Pokud se ukáže, že je vhodné navázat na specializovanou péči, spolupracujeme s odborníky v oboru ortopedie, ke kterým vás případně doporučíme.
Cílem je vždy najít řešení, které bude pro konkrétního pacienta to nejlepší.
MVDr. Ivana Kafka Kocinová




